Navíc se v tomto příběhu poprvé objevili některá místa a hrdinové z pozdější trilogie Sanatoria podvržených. Užijte si tuto neobvyklou pohádku.
ÚVOD
Dívka
se obratně vyšvihla do vysokého okna zšeřelé místnosti a
posadila se na chladný parapet. Usedla zády k místnosti, kde
se krčili v chladné tmě děti různého věku. Všechny
mlčely, žádné se neodvážilo svým slovem přehlušit dívku
sedící na okně a hledící skrz barevná, tlustá skla ven.
Slyšela jejich tiché vzlyky bolesti i chladem rozechvělé drkotání
zubů, ale ta podivná kulisa k jejímu příběhu prostě
patřila.
Bez hlesu rozvázala tmavé tkanice
kožených bot a vyzula se. Boty pečlivě srovnala vedle sebe a
pohnula prsty, aby v nich rozproudila krev. Zády k obecenstvu
přetáhla přes hlavu špinavou noční košili, úhledně ji
poskládala a položila pod sebe, než se znovu usadila na parapetu
gotického okna.
Skrz světlejší sklíčka skládaných
oken bylo vidět několik velkých tmavých ptáků. Sedávali tam,
tisknouce se k sobě v mrazu i dešti a nijak je neplašila
dívka, jež seděla jen několik palců od nich. Nebyla první, už
před ní zde sedávalo mnoho jiných vypravěčů, lhářů a
bláznů, kteří svůj žal ale třeba i naději předávali
ostatním.
Dospívající dívka s vlasy
v tenkých copáncích zde však byla poprvé. Když přišla
k prázdnému místu u okna, polehávající krysí děti se
pozvedly a trochu překvapeně pozorovaly tvář poznamenanou mapou
pih, akné a rudých skvrn ruměnce rozpitých okolo uší, jak
přemáhala trému. Aby vylezla nahoru na okno, kde byla všem na
očích, musela přemoci svůj strah. Tam nahoře od ní právem
budou očekávat vyprávění, jež jim snad dá na chvíli
zapomenout na strach i hrůzu okolo.
Olízla si bledé rty, jež najednou
oschly, a pohlédla na odraz tmavě modrých očí v nejbližším
sklíčku. Ve slabém světle místnosti byl její obraz více
představou než skutečným viditelným tvarem.
Slyšela, že pláč polevil. Ztichl,
přehlušen zvědavostí. Seděla na kamenném parapetu jen v bílých
kalhotkách a v lopatkách cítila zvědavé pohledy. Vnímala
dech očekávání na citlivé kůži zad, až jí kořínky
spletených vlasů na temeni svázaných do ohonu
přejel mráz.
Odhodila nejdelší copánky z očí a
sevřela ruce v pěst. Pomalu a hluboce se nadechla, setřásla
trému z ramen, nechala daleko za sebou krev a slzy ve tvářích
čekajících dětí a začala vyprávět.
Kapitola I.- Pošpinění
Arkádie,
kouzelná země vil a skřítků. Na jejím kraji, v zemi rudých
západů, se stínem vysokých stromů prodíralo černé zvíře
mohutných boků a velké síly. Spleť větvoví se lámala
s hlasitým nářkem o jeho šíji a černá zem propletená
sítí kořenů naříkala při každém kroku.
Tehdy ještě nikdo nevěděl, proč
přichází, ani neznal jeho cíl. A to už jen necelá míle ležela
mezi ním a nejkrásnějším z míst v kraji rudých soumraků,
stříbrným vodopádem.
Černý hřbet se mihl údolím a
masivní hruď ve svém běhu přerazila starý kmen mrtvého stromu.
Vzduchem zavířily dřevěné štěpiny a z nozder se vyvalil
oblak par. Už jen poslední stovka sáhů dělila toho tvora od
stříbrných vodopádů.
“Stůj!” vykřikly stromy, ale
jejich zkřížené větve jej nezastavily. Jako stín se mihl mezi
kmeny a vyskočil z porostu do paprsků zapadajícího slunce.
Vodní tříšť se rozlétla okolo, zahalila jej a zabarvila se do
ruda.
“Přišel jsem, jak bylo smluveno!!”
Vyděšené víly stojící na vodní
hladině se strachem vzhlédly. Nechápaly jeho slova, dnes ho
viděly poprvé.
Královna vil umlčela gestem šepot
svých dcer a pohlédla na černého jednorožce. Kdysi to bylo
nádherné zvířete se srstí černější než noc, hrdým vzhledem
a nezkrotnou povahou. Než jej chytil Lovec. Pak mu srst zhrubla,
zmizel lesk a kůže barvy antracitu zšedla v temnotu noci.
Pohlédla do jeho rudých očí. Jejich
chlad jí přejel po polonahém těle jako smrt.
“Přišel jsem si pro svou odměnu!!”
Bledá královna kývla. Po celé
dlouhé roky doufala, že nikdy nepřijde. Že ztratí její stopu a
nikdy nenalezne tajný kraj stříbrných vodopádů. Ale mýlila se.
“Proč
přišel, matičko? Co je to za tvora?” shlukly se vyděšené víly
okolo královny, hledíce se strachem k černé postavě hřebce
v rudé záři zapadajícího slunce.
“Jen nás představ! Jen pověz, co
bylo slíbeno!”
“Je to Glag. Před dvěma sty lety mi
ukázal cestu z Temného lesa. To je les věčné noci, ležící
na sever odsud. Les, kam se skrylo vše zlé před vládci Arkádie.
Neměla jsem čím zaplatit a v lese temnot dík nic neznamená, ceny
tam jsou vysoké. Ale Glag tehdy nepospíchal. Slíbil, že počká
dvě stě let a pak sám přijde. Jeho odměnou, již si určil,
je….”
“Je drahokam, jenž jako poslední
přibyl k pokladu královny víl.”
“Tak mu jej dejme, nemá až takovou
cenu.” Usmála se jedna z víl a se strachem pohlédla na
Glaga. Z jemných vlasů vypletla třpytivý diadém a natáhla
dlaň ke královně.
“Nepřišel jsem pro kámen, ale pro
drahokam.”
Překvapená víla přivřela dlaň a
královna ji přivinula k sobě.
“Přišel … pro nejmladší z vás.
Pro vaši sestru, vílu Ól”
Královna víl odvrátila tvář plnou
slz k hučícímu vodopádu. Glag se vracel jen v jejích
nejhorších snech a vždy doufala, že onen slib byl jen dávnou
noční můrou. Že nebyl skutečností.
Rudá zář pohasla v posledních
paprscích slunce a ptáci ztichli. Vyděšené vílí dcerky se
shlukly okolo královny a i na jejich bledých tvářích se leskly
kapičky slz.
“Ach, naše královno, matičko,
neprozraď naši sestřičku.”
Černý Glag udeřil kopyty do země a
ta se otřásla.
“Já čekám!!”
Drobné paže víl objaly královnu a
tichý šepot jemných hlásků zaševelil.
“Ach, královno, matičko, neprozraď
malou sestřičku temnému tvoru.”
Glag vstoupil do padající tříště
křišťálových vod a ta se zakalila krví.
“Ještě čekám, víly.”
Drobná těla se chvěla strachem a
nešťastný vzlyk stoupal ke světlu hvězd.
“Ach, královno, matičko, přej
štěstí poslední z nás.”
“Temnému lesu se platí, víly. vaše
královna to ví. A tak vina padá na váš pláč. Na každou z vás,
a tak již plakat nepřestanete!”
Vypustil z nozder oblak par a pak
zarazil mohutný roh do kamenné stěny vodopádu. Přední kopyta se
zapřela o dno a neskutečnou silou mohutného černého těla
rozpáral skálu jak lovec břicho své oběti. Křišťálový proud
vodopádu naposledy zavířil v žalostném pláči a pak ustal
docela. Místo něj se z pukliny vyvalilo bahno a špína.
Zpěv vod navěky utichl a koryto řeky
se rychle zanášelo tmavým jílem a rudým kalem.
Tráva usychala, rostliny vadly. Byl to
konec krásy stříbrného vodopádu.
Uprostřed umírající krajiny stál
tiše Glag a zrakem bez citu obhlížel své dílo. Pak tiše kývl a
pohlédl na královnu.
“Je zaplaceno. Já vím, že víla Ól
dnes z rána odešla, vím i, kde ji hledat. Byl to dobrý
obchod, královno, a já jsem se svou odměnou spokojen. Děkuji ti.”
Sklonil svou temnou hlavu ke krvavému
proudu a otočil se k odchodu.
“Chtěla bych se s Ól rozloučit…”
zašeptala jedna z víl v pláči.
Glag otočil nazpět svůj temný
pohled a souhlasně kývl.
“Můžete ji navštívit v Temném
lese!”
-
Dívka
ustala ve vyprávění a s hlavou opřenou o chladnou stěnu
zabloudila v myšlenkách zpátky domů. I její příběh začal
podobně.
Po tváři jí stekla slza a
s povzdechem se opřela o stěnu. Za oknem pršelo, slyšela
kapky dopadající na sklo a tmavé ptáky tisknoucí se k sobě
jen pár centimetrů od ní.
Zrakem pronikla daleko za stěny a čas.
Zpátky domů k jinému dešti v jiný den.
-
Skončila
škola a ona, tehdy ještě naivní děvče, měla jít domů. Ale
schválně si tenkrát nechala ujet autobus, aby mohla navštívit
ten dům. Před pár dny jí ho ukázaly spolužačky. Oprýskaný
dům ve staré zástavbě, již dlouho obývaný partou sqoterů.
Středeční odpoledne se moc
nevydařilo. Přeběhla deštěm ulici s aktovkou nad hlavou a
přitiskla se k oprýskané omítce. Projíždějící auta
rozstřikovala kaluže na krajnici a zanechávala za sebou rozvířenou
hladinu a kouř spáleného benzínu. Rozhlédla se okolo po šedivých
stěnách a pak vklouzla do tmavého průchodu domu.
Špinavé chodby a čpavý smrad ji
udeřil do nosu, ale pro ni měl erotickou příchuť nepoznaného.
Vyběhla po napůl rozbitých schodech a koutkem oka sledovala
barevné kresby a nápisy po stěnách. Nové překrývaly starší,
vulgární slova, jež by nikdy nevyslovila. Zakázaná, zde bylo
napsaná obrovskými písmeny, zářící svou barevností a tvarem.
Vydala se po schodech dál. Zastavila
se až ve třetím patře. Opřena o omlácené zábradlí pozorovala
kresbu přes celou stěnu. Silně vyvinutou dívku s jakýmsi
obrovským tvorem mezi stehny. Napůl vlk, kůň a člověk
s obrovským pyjem.
Dlouho pozorovala kresbu agresivních
barev uhranuta tou erotičností i překvapivou dokonalostí díla v
tak oprýskaném prostředí. Přímo cítila živočišný pach toho
mohutného tvora, žhavý dech i násilné sevření a omámením se
jí točila hlava.
“Líbí se ti to?”
Srdce jí leknutím poskočilo v hrudi
a vyděšeně se ohlédla. V pootevřených dveřích černé
barvy stál polonahý kluk v džínách.
Ruce od barvy, krátké vlasy na skráních rudé byly jinak tmavé
jak noc.
Kývla a on se usmál.
“To mi ještě moc lidí neřeklo,
díky. Jestli chceš, mám tu i nějaké další,” pustil dveře a
ty se pomalu otevřely. Tehdy chtěla odmítnout, ale nedokázala to.
Kam až dohlédla, byly všechny stěny pokryté malbou děsivě
tmavého a přesto lehce pohádkového lesa. Nikde neviděla žádný
nábytek. Dřevěná podlaha, na stropě jen holé zářivky zakryté
modrým hadrem, splývajícím jako pavučina do prázdného
prostoru.
Bezmyšlenkovitě postoupila dopředu a
on ustoupil ze dveří, aby mohla projít. Hrubě načrtnutý les
tmavých barev skrýval mnoho tvorů, z nichž se daly vytušit
sotva siluety a někdy i slabá zář očí v temnotě. To vše
osvětleno zelenavým přísvitem obřích trsů hub vyrostlých
z poškozených gigantických kmenů.
“To je Temný les. Stojí na úplném
kraji země vil a vše v něm je temné a zlé… Tudy.”
Prošel do jednoho z vedlejších
pokojů. S přemáháním odtrhla zrak od stěny a nahlédla do
trochu malé podkrovní místnosti.
Déšť klepal do obrovského střešního
okna v přívalech vody a tříštil denní světlo po místnosti
ve zmatených odrazech. Místnost bez nábytku byla světlejší
oproti chodbě, na stěně přilepený obrovský karton
s rozkresleným obrazem, podél stěny plechovky barev, štětce
a hadry. Cítila terpentýn, oleje, zatuchlý pach papíru smísený
s mnoha dalšími, jí neznámými pachy. Hoch se přehraboval
v deskách u stěny.
“Mně říkají Glag. A tobě?”
“Moly,” položila školní brašnu
ke stěně. Pohlédla na malý stůl a dřevěnou židli od barev
stojící vedle ní a pak jí zrak zabloudil zpět do chodby. Ze
světlého pokoje vypadal les mnohem skutečněji, utopen v temnotě.
Zdálo se jí, že se dokonce i jeden ze stínů pohnul a pohlédl na
ni.
Srdce jí zběsile poskočilo leknutím
a rychle se otočila zpět k chlapci. Snažila se potlačit
strach, ale ten letmý pohyb jí pořád zůstával před očima.
Hoch položil rozměrné desky
doprostřed místnosti a rozvázal tkanice.
“To je asi tak nejlepší, co jsem
namaloval.”
Dívka pohlédla na chlapce a usmála
se. Líbil se jí, i když jej znala jen chvíli. Podřepla vedle
desek, na první kresbě byla nekonečně rozměrná stavba
s gotickými okny. Temné nebe a houfy krkavců poletující
okolo věží.
Přesunula list vedle a otočila se po
chlapci. Seděl na kraji stolu a pozoroval ji. Jeho černé oči
hleděly k ní, ta myšlenka jí roztřásla ruce a vehnala krev
do tváře.
Zmateně se usmála a rychle se otočila
zpět k obrazům. Přesto cítila v zádech jeho upřený
pohled.
Na druhém obrazu byla nakreslená
dívka ležící na zaprášených prknech dřevěné podlahy.
S neovladatelnou vášní ve
tváři, s prsty hluboko v klíně nevnímala okolí. A tak
nevěděla o děvčátku nad ní. Poloprůhledný přízrak hladící
ji po ňadrech, s tváří poznamenanou slzami. Vítr si
pohrával s vlasy i sukní průzračného děvčátka, přestože
záclona nočního okna za ní byla nehybná. Silná erotičnost
scény z obrazu vyzařovala s podivně násilnou silou.
Dívka ucítila chlad provlhlých
kalhotek a trochu ovládla touhu, jež jí svírala celé tělo.
“Já už budu muset….” zašeptala
a rychle prolistovala zbylé obrázky. Temní tvorové, vampíři a
vlkodlaci. A ve většině stejná touha i erotický náboj. Její
touha se stupňovala v bolest, až musela zatnout zuby. Chvěla
se jí kolena, ale doufala, že si toho nevšimne.
Na posledním obrazu byl sám Glag.
Stejně svalnaté lesklé tělo, jen v očích šílenství,
vlasy hrubé jak hříva splývající po páteři a na čele temný
vinutý roh. Opřen o strom, s rukama od krve stál rozkročen
v temném lese. Nahý.
Dívka se zoufale odvrátila a rychle
uzavřela desky.
“Líbí se ti to alespoň trochu?”
Promluvil do ticha hoch. Než s úsměvem kývla, několikrát
se hluboce nadechla, aby zklidnila bušení srdce.
“Je to hezký. Ale už budu muset
vážně jít.”
Doprovodil ji ke dveřím a podal
brašnu. “Ale slib mi, že zase přijdeš. Jsi hezká a já…
chtěl bych tě nakreslit.”
Jen rychle kývla a rozeběhla se po
schodech dolů. Jak zaslechla zavírání dveří, zastavila se
přitisknutá ke stěně. Pustila brašnu a dala průchod své vášni.
Vybavila si malbu rozkročeného hocha. A pak další a další
obrazy Glaga, od posledního k prvnímu.
-
Kolem
bylo ticho, většina dětí už usnula a zbylé se v chladné
místnosti tiskly k sobě. Dívka sedící na okně v noční
tmě poslouchala déšť za masivními skly okna. Obrovské kapky
stékající po hladké ploše, stejně jak slzy po její tváři.
Prvním obrazem v deskách byl tento chrám. Gotické vězení
zoufalství a temnot. Zkusila otřít slzy hřbetem ruky, ale jen
rozmazala mastnou špínu na tváři ve šmouhy. Hrubá mastnota byla
všude a nedalo se jí nijak zbavit.
Podvědomě otřela lemem špinavé
košile vlhkost z klína a pak seskočila na zem. Sebrala boty i
košili a skoro nahá opatrně prošla místností, aby nikoho
nevzbudila. Noční chlad pronikající z chodeb byl již
znatelný. Nesl v sobě těžký zápach okolních chodeb,
mrtvolný těžký puch neznáma a temnoty. Žádné z dětí
nikdy nedošlo daleko do tmy, v níž sídlili ONI, nikdy
nespatření obyvatelé, o nichž se jen v tichu šeptalo. V tom
těžkém puchu tiché chodby přesněji rozeznala nakyslý zápach
v místnosti. Moč a pot děcek, vydýchaný vzduch. Sladký
zápach nevinnosti.
Děvčátko na kraji pozvedlo hlavu a
posunulo se stranou, aby vedle ní vzniklo volné místo. Dívka
pohlédla do tmy chodby a pak s úsměvem odmítavě zakroutila
hlavou. Obratně vyšplhala do úzké šachty vedle dveří, aniž
se ohlédla.
Chrám jí nezaručil, že bude žít
dostatečně dlouho, aby dovyprávěla svůj příběh.
Dívka ani neznala nic, co by ji zde
drželo. Nebála se zemřít, a možná si to i přála. Přesto
všichni vypravěči, jež usedli na okně příběhů, svůj příběh
dovyprávěli do konce. Pro každého z vypravěčů se stal
jeho příběh životem, který nemohl skončit dříve, než
vyprávěný osud. Životem, který nikdy netrval déle, než
vyprávěný příběh.
(Pokračování zde)
(Pokračování zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat